Zdravý životní styl

Zdraví je stav harmonické rovnováhy tělesných a duševních funkcí, projevující se dokonalým pocitem síly, spokojenosti, chuti do života, tělesného i duševního blaha.

Přírodní léčba je takové ozdravné působení na organismus, kde se nejvyššího přínosu – plného uzdravení dosahuje minimálním zasahováním do svobody těla i duše, tedy do jejich přirozené funkce. Jedná se o soubor přírodních, jemných nenásilných prostředků a postupů bez škodlivých vedlejších účinků, jako jsou byliny, masáže, vodoléčba, zdravotní cvičení, výživa, dýchání, úprava životního stylu, harmonizace životní energie, meditace, imaginace, relaxace, apod. Všechny tyto prostředky a postupy mají za cíl probudit, či posílit organismus tak, aby sám dosáhl uzdravení, nebo alespoň optimálního či maximálně dosažitelného stavu.

Léčení jakékoliv jednotlivé součásti by nemělo probíhat bez ošetření celku. Neměli bychom se pokoušet léčit tělo bez duše a má-li být zdravé tělo i hlava, musí léčení začít duší. Neboť to je velký omyl naší doby při léčení lidského těla, že lékař napřed oddělí duši od těla. Tento ohraničený přístup omezil účinnost a přesahující smysl medicíny, protože postavil léčení na roveň pouhé kontrole tělesných orgánů. V jednadvacátém století si stres a uštvanost podávají ruku. Jednostranné zaměření na výkon a úspěšnost, být stále v pohotovosti, v pohybu, být „in“, v práci i doma, vyvolává přetížení organismu.
Více než dříve musíme proto hledat metody, jak vytvořit harmonii a rovnováhu v těle, v duši a duchu. Znovu přivolat na pomoc moudrosti pradávných přírodních a duchovních poznatků, vnímat signály svého těla, sladit se s přírodními přirozenými cykly a podpořit svou schopnost vnímavěji se o sebe starat. Celostní přístup v medicíně podporuje samouzdravovací proces v člověku.

Celostní medicína vychází z pohledu na člověka, jako na bytost tří těl. Není-li harmonie ve fyzickém, emocionálním a mentálním těle, dochází znovu a znovu k onemocnění. Metody, které se zabývají při léčení všemi rovinami podstaty člověka, rovinou tělesnou, duševní a duchovní, mají šanci na úplné uzdravení nemocného.

Příklad: Zdánlivě jednotlivý problém léčený u očního lékaře, např. zánět očních spojivek, může mít svou příčinu a také počátek, který je třeba ošetřit, někde úplně jinde.

Podle diagnostiky TČM bychom se věnovali léčení jater, a zkoumali celkovou nerovnováhu v organismu a tu pak léčili. Z hlediska duchovní roviny by příčinou mohl být nějaký vnitřní rozpor, konflikt, s tím, co člověk vidí, na co se dívá (obrazně) a s čím vnitřně nesouhlasí.
Oči jsou také oknem duše a pláč má očišťující sílu pro naše emoční zranění. Pokud nemohu plakat a odplavit své emoční rány, uzdravit se, zapomenout a odpustit, cesta pláče zůstává místem nánosu a snadno se znovu a znovu zanítí. Léčení a hojení emočních ran v duši je dlouhodobý proces a je třeba trpělivého a citlivého přístupu k problému jak terapeuta, tak i samotného nemocného.